Kdybychom třeba my Češi byli jeden jako druhý, fungovala by naše společnost možná i dokonale. Všichni bychom stejně smýšleli, všichni bychom se úplně stejně chovali a stejně mluvili, vyznávali bychom stejné hodnoty. A pokud by nešlo o hodnoty zavrženíhodné, klapalo by nám to tu.

Jenže lidé stejní nebývají. Ani když patří k jediné malé rodině, o společnosti početné jako stát už ani nemluvě. Každý jsme jiný. A to pak přináší i problémy. Což je vám jistě v mnoha situacích dobře známo.

Vezměme si takové politiky. Kdyby hlásali a dělali všichni totéž, snadno by nalézali společnou řeč a prosazovali své zájmy a snad i zájmy svých voličů. Přicházeli by se stejnými návrhy a jednomyslně je bez diskusí schvalovali a dílo by jim šlo od ruky. Ale oni stejní nejsou. Každý hájí zájmy někoho jiného, každý tíhne k jiné politické orientaci, a to se pak shoda hledá jenom obtížně. Jak to vídáme. My prostí ostatní lidé nejsme ale rozhodně jiní. I nám jde možná o blaho všech, ale logicky v první řadě o to naše vlastní. Někdo tak chce svobodu podnikání a ignoruje zájmy těch, kdo na to nemají, jiný by zase chtěl, aby ho i nezaslouženě živil stát a nechce ustoupit ani o píď.

Někdo by spolupracoval s východem a jiný se západem, někdo má rád jednoho a nemá rád druhého jedince stejně jako skupinu lidí. Někdo žije skoro asketicky a nic mu neschází, zatímco jiný nemá nikdy dost, lišíme se i v náboženském vyznání, i v názoru na cokoliv, co nás jenom napadne. Ovšem když už žijeme jako český národ na společném území, kde navíc není příliš prostoru a tudíž se nemůžeme jednoduše od ostatních distancovat, měli bychom se umět i nějak rozumně dohodnout. Ne že bude jenom po mém nebo jenom po vašem. Neměli bychom názory ostatních ignorovat a nedat jim šanci to dobré prosadit. Bez toho, že bychom se cítili jako jejich otroci. Protože by měl mít každý člen společnosti takovou váhu, jakou si zaslouží. A neměl by se považovat za outsidera, kterého jeho společnost nechce ve svých řadách.