Radost v objevování

30. 1. 2024 Vzdělání

Učit se, a vzdělávat se, tak to je snem mnoha lidí. I můj sen to je vždycky jsem chtěla studovat. Chtěla jsem se učit hlavně cizí jazyky. A víte, proč jsem se chtěla učit cizí jazyky? Protože mě vždycky lákalo to, že bych mohla cestovat po světě. Mohla bych cestovat opravdu po celém světě. Kdybych uměla alespoň tři cizí jazyky, říká se, že kolik jazyků umíš, tak tolikrát jsi člověkem. Já jsem vždycky chtěla umět francouzsky, anglicky a také italsky. Ze začátku jsem se rozmýšlela, jestli španělštinu nebo italštinu, protože španělsky se mluví prý více romanticky. Potom jsem se dozvěděla, že je to naopak.

A tak jsem si řekla, že když půjdu na jazykovou školu, kde se budu dále vzdělávat, že to bude opravdu ta nejlepší volba. A mojí kamarádce jsem řekla, jestli nechce jít také se mnou na jazykovou školu. Moje kamarádka opravdu plynně umí anglicky a učí se německy, takže si myslím, že na jazykové škole by to kamarádce vycházelo. A jak to nakonec dopadlo? Samozřejmě, že moje kamarádka šla také se mnou na střední jazykovou školu. Moje kamarádka tam opravdu excelovala. Moje kamarádka říkala, že když tuto školu zvládla opravdu bravurně, že si udělá ještě jednu střední ekonomickou školu. Myslím si, že vzdělání se není nikdy dost.

Samozřejmě, že zase nesmíte být celoživotní student. Třeba do pětatřiceti let studovat anebo i více. Znám některé lidi, kteří studují, jenom aby nemuseli chodit do práce. Ale když je zase vzdělávání baví, tak to je potom něco jiného. Když lidé budou mít více škol, budou mít více diplomů nebo výučních listů, tak samozřejmě že potom mají větší rozhled na zaměstnání. A když člověk má zaměstnání, tak má finance a také se může bavit. Například já osobně už bych si to nedokázala představit, kdybych neměla maturitu a pěkné zaměstnání, kde si vydělám spoustu peněz, přemýšlím ještě nad jazykovým kurzem.

Musíme se dohodnout

29. 1. 2024 Společnost

Kdybychom třeba my Češi byli jeden jako druhý, fungovala by naše společnost možná i dokonale. Všichni bychom stejně smýšleli, všichni bychom se úplně stejně chovali a stejně mluvili, vyznávali bychom stejné hodnoty. A pokud by nešlo o hodnoty zavrženíhodné, klapalo by nám to tu.

Jenže lidé stejní nebývají. Ani když patří k jediné malé rodině, o společnosti početné jako stát už ani nemluvě. Každý jsme jiný. A to pak přináší i problémy. Což je vám jistě v mnoha situacích dobře známo.

Vezměme si takové politiky. Kdyby hlásali a dělali všichni totéž, snadno by nalézali společnou řeč a prosazovali své zájmy a snad i zájmy svých voličů. Přicházeli by se stejnými návrhy a jednomyslně je bez diskusí schvalovali a dílo by jim šlo od ruky. Ale oni stejní nejsou. Každý hájí zájmy někoho jiného, každý tíhne k jiné politické orientaci, a to se pak shoda hledá jenom obtížně. Jak to vídáme. My prostí ostatní lidé nejsme ale rozhodně jiní. I nám jde možná o blaho všech, ale logicky v první řadě o to naše vlastní. Někdo tak chce svobodu podnikání a ignoruje zájmy těch, kdo na to nemají, jiný by zase chtěl, aby ho i nezaslouženě živil stát a nechce ustoupit ani o píď.

Někdo by spolupracoval s východem a jiný se západem, někdo má rád jednoho a nemá rád druhého jedince stejně jako skupinu lidí. Někdo žije skoro asketicky a nic mu neschází, zatímco jiný nemá nikdy dost, lišíme se i v náboženském vyznání, i v názoru na cokoliv, co nás jenom napadne. Ovšem když už žijeme jako český národ na společném území, kde navíc není příliš prostoru a tudíž se nemůžeme jednoduše od ostatních distancovat, měli bychom se umět i nějak rozumně dohodnout. Ne že bude jenom po mém nebo jenom po vašem. Neměli bychom názory ostatních ignorovat a nedat jim šanci to dobré prosadit. Bez toho, že bychom se cítili jako jejich otroci. Protože by měl mít každý člen společnosti takovou váhu, jakou si zaslouží. A neměl by se považovat za outsidera, kterého jeho společnost nechce ve svých řadách.

Zahradní párty

11. 1. 2024 Společnost

Máte je rádi různé společenské akce. Jako například plesy a podobně. Já ano já plesy a další společenské akce. Opravdu mám ráda? A také je velice často vyhledávám. Sama jsem si řekla, že bych vlastně také mohla udělat nějakou akci. Nějakou krásnou velkou společenskou párty? Naštěstí máme opravdu velikou zahradu. Takže jsem si řekla, že by tato akce mohla být i na zahradě. Na zahradě děláme hlavně dětské párty. Různé dětské oslavy a zábavy. A tak jsem si řekla, že když i děti se tam baví, že by se mohly také bavit dospělí. Nebo vlastně kdokoliv jiný. Myslím si, že je hodně lidí, kteří vyhledávají společnost různé společenské akce a zábavy.

A tak jsem se s bratrem domluvila. Protože zahrada je mého bratra a moje. A tak se vždycky raději zeptám, jestli můžu udělat nějakou akci? Protože co kdyby si tam bratra dovezl přítelkyni? To by asi potom nechtěl, aby tam měl nějaký rámus z naší oslavy. Na příští víkend jsem se tedy s bratrem domluvila. Domluvili jsme se, že uděláme na zahradě nějakou velikou akci. Že si každý pozve deset lidí. Plus nějaké děti? Děti nepočítáme. Protože chceme, aby tam byla opravdu veliká zábava. K nám na zahradu jsme také sehnali nafukovací skákací hrad. A to je samozřejmě pro děti.

Proč je pro dospělí, máme šipky a také potom deskové hry a karty. Protože si myslím, že zábava bude opravdu v plném proudu. Bratr říkal, že se stará o nápoje. A já se zase postarám o jídlo. Myslím si, že opravdu hodně lidí, kteří také dělají různé společenské akce. Jsou dokonce lidé, kteří zase ale nemají vůbec rádi žádné společenské akce. Tohle mě přijde jako docela líto. Protože si myslím, že člověk by se měl bavit. Když se člověk nebaví, tak je to potom smutné. Například já si nedokážu představit, že bych měsíc nikde nebyla. S kamarádkami také chodíme na různé společenské akce.

Proč se nám líbí brachycefalická plemena psů

31. 12. 2023 Zvířata

Pokud se podíváme na seznam nejoblíbenějších plemen psů, pak uvidíme, že na předních příčkách se nachází velké množství různých brachycefalických plemen, tedy plemen s krátkým či prakticky neexistujícím čumákem. Sem patří například mops, buldok, francouzský buldoček a další. Je tedy dobré se podívat, co za jejich popularitou stojí. Čím nás právě tyto rasy přitahují?

Je dobré si všimnout, že mají v podstatě stejné charakteristiky: velkou, kulatou, mnohdy vrásčitou hlavu, spláclý čumák a velké, vystouplé oči. Ocas bývá krátký a zatočený, i když to nemusí být pravidlem, srst je pak hladká, buď s podsadou, nebo bez ní. Ovšem tím hlavním, na co je dobré se zde zaměřit, je právě hlava. Ta je totiž tím, proč si tato plemena vůbec bereme.

Když se zaměříme na její jednotlivé charakteristiky, pochopíme, co nás na ní tak přitahuje. Obvykle je velká a kulatá, nos sám je malý, často nevýrazný, zato oči jsou velké a vypouklé. Připomíná vám to něco? Ano, podobné znaky má i obličej malého miminka. Aniž bychom si to uvědomovali, právě to nás k nim přitahuje – vzbuzují v nás v podstatě stejné pocity, jako malé děti. Na tom samozřejmě není nic špatného, dokud si budeme uvědomovat, že se stále jedná o psy, nikoliv o děti, a podle toho se k nim budeme chovat.

Bohužel, právě ona vnější podobnost s dětmi se těmto plemenům stala osudnou. Právě kvůli tomu totiž trpí velkou řadou zdravotních problémů, přičemž ty největší vychází z dýchání. Prostě a jednoduše nemohou dostat do plic kvůli zkráceným dýchacím cestám dostatek vzduchu, takže v podstatě celý život prakticky lapají po dechu. Ono chrápání, které je pro tato plemena typické, a které lidem připadá roztomilé? To vzniká tím, že se vzduch snaží dostat do plic, ale nemůže.

I proto bychom si měli rozmyslet, zda je vhodné si psa takového plemene vůbec pořídit. Opravdu se chceme dívat na zvíře, které v podstatě celý život trpí? A skutečně se dokážeme přenést přes jeho podobnost s dítětem a chovat se k němu jako ke psu? To jsou otázky, které bychom si měli zodpovědět.

Jak nejlépe podpořit své zdraví

31. 12. 2023 Zdraví

Asi nikoho z nás neláká představa, že bude ve stáří nemocný a nemohoucí. A dobře víme, že základ k dlouhému a zdravému životu je nutné položit už v mládí. Pokud budeme své zdraví podporovat, pak se šance na aktivní stáří značně zvyšují. Problém je, že většina lidí neví, jak to vlastně dělat. Rady, které dostáváme, totiž nejsou tak prospěšné, jak by se mohlo zdát.

Samozřejmě můžeme slyšet v nejrůznějších pořadech či v reklamách o tom, jak své zdraví podporovat. Existuje mnoho nejrůznějších přípravků na klouby, na imunitu, dokonce i proti rakovině. Zdálo by se tedy, že stačí jen zajít do lékárny a vybrat ten správný. A pokud se zeptáme v lékárně, pak nám tu dokonce i budou přikyvovat a poradí, který produkt bude pro nás ten nejlepší. Zní to vše jednoduše, avšak tak snadné to není.

V první řadě je potřeba říci něco, co řada lidí nerada slyší: tyto přípravky fungují jen velmi omezeně. Jistě, určitý efekt mají, avšak ten je obvykle tak malý, že je jen stěží rozpoznatelný. Jistě, můžeme například brát vitaminové tabletky a bonbony, ovšem naprostá většina vitamínů vyjde nevyužitá ven. Jde tedy o zbytečné vydávání peněz.

Co tedy můžeme dělat? Základem je správná životospráva. Ta zahrnuje pestrou stravu pokud možno z čerstvých, kvalitních surovin (které naštěstí dnes není takový problém sehnat), a přiměřený dostatek pohybu. Zároveň bychom se měli vyhýbat škodlivinám, jako je kouř z cigaret či automobilů, alkoholu, drogám a podobně.

Bohužel, i když tyto věci mohou pomoci, ani ony nemohou zastavit proces stárnutí, zvláště u něčeho tak špatně postaveného, jako je lidské tělo. Naše páteř a končetiny jsou totiž uzpůsobeny na chůzi po čtyřech, nikoliv po dvou. Vždy tedy můžeme počítat s problémy se zády a s koleny. Ať už se snažíme jakkoliv, těmto věcem se s největší pravděpodobností ve stáří zkrátka nevyhneme.

I když vám dcera dospívá, stále můžete být kamarádky

29. 12. 2023 Žena

Pouto mezi matkou a dcerou je zvláštní, silné ale vztahy mohou být i velmi křehké a to zejména v pubertě. Jak se smířit s tím, že dcera dospívá?

I když vám dcera dospívá, stále můžete být kamarádky

Vztahy mezi matkou a dcerou jsou svým způsobem jedinečné a někdy je také všechno tak nějak nahoru a dolů. Pokud z vaší malé holčičky již roste pomalu žena, dcera přichází do puberty a máte pocit, že si již nerozumíte tolik, jako dřív, je třeba se nejen připravit na všechno, ale především je nutné nastavit si pravidla. Nepřehánějte to ale s přísností ani se nepokoušejte dávat dceři rady do života. Zkuste být spíše kamarádky a snažte se o to, aby se vám dcera mohla vždy se vším svěřit.

S přílišnou přísností neuspějete

Začíná dcera ponocovat, chce být hodně s kamarády nebo si dokonce našla přítele? Ano, z vaší malé princezny roste slečna, která chce mít své soukromí a chce si začít užívat. Vzpomenete si na to, jak jste to měla vy v jejím věku? Jistě jste na tom byla dost podobně. Zkuste se proto vžít do toho, jak se asi vaše dcera cítí, co prožívá. Pokud chcete, aby se vám svěřovala s útrapami lásky nebo aby vám věřila a tudíž prozradila, kde se skutečně nachází, když přetáhne večerku, budete muset s ní mluvit a ne se snažit jen všechno zakazovat. Koneckonců zákazy k ničemu nevedou. Důvěra je to co potřebujete, pokud vy budete věřit své dceři, ona bude věřit vám. Pak se vám bude i svěřovat a následně si společně můžete domluvit pravidla, která budou dodržována. Pokud budete jako matka příliš přísná, dítě obvykle má potřebu proti tomu bojovat po svém.

Máte problém? Řešte ho hned a společně!

Jakékoliv problémy je potřeba řešit okamžitě. Ať už se jedná o školu, kluky nebo kamarádky, pokud spolu budete mluvit otevřeně, vždy na něco přijdete a problémy se tak mohou o to rychleji vyřešit. Hlavně svou dceru do ničeho nenuťte, nesnažte se jí příliš kázat a zapomeňte na otřepané fráze. Varovala jste ji? Máte chuť říct, že jste věděla, že se něco takového stane? To ale problémy neřeší.

Pozor také na přílišný nátlak ohledně školy a plánů do budoucna. Pokud máte pocit, že jste vy sama šla v životě špatnou cestou, vaše dítě to za vás nenapraví. Děti by si měly také najít svou vlastní cestu, i když nebude dle vás ta nejlepší.

Neprofesionální vztahy

25. 12. 2023 Vztahy

Když se řeknou vztahy, tak co si pod tím představíte? Samozřejmě, že asi si každý představí v první řadě lidské vztahy, a to včetně mě. I já si představím hned lidské vztahy, ale není to hlavně kvůli tomu, že prožívám také pěkné lidské a rodinné vztahy, ale je to taky hlavně kvůli tomu, že jiné vztahy neznám. Možná také ještě pracovní vztahy. A povím vám, že když máte opravdu špatné pracovní profesionální vztahy, tak je to potom opravdu hodně smutné. Mnoho lidí potom v takovém zaměstnání ani nevydrží. Abych se přiznala, tak já už jsem zažila dvakrát takové špatné vztahy v zaměstnání.

Byla to taková mladá firma a já jsem do této firmy nastoupila asi o dva roky později a tam už byl takový kolektiv mladých holek, takže samozřejmě, že asi dalšího vetřelce, další novou holku asi v zaměstnání nechtěli. Bylo tam celkem osm dívek mladých, maximálně třicetiletých dívek. Mě také bylo kolem třiceti let a řekla jsem si, že to bude opravdu perfektní kolektiv. Chtěla jsem se s každým bavit, donesla jsem bonboniéru a také nealkoholické víno, že si potom po práci dáme. No, holky si samozřejmě daly, ale stále jsem viděla, jak si za zády o mě šuškají anebo se stále něčemu smějí. Nechala jsem to, protože jsem si řekla, že jsem tady nová, tak asi si mě chtějí oťukat.

Jenomže když tohle trvalo i půl roku, tak už jsem zbystřila. Opravdu hodně mi to vadilo. Takovéto pracovní vztahy bych rozhodně nechtěla, proto jsem řekla svému zaměstnavateli, že odejdu. Samozřejmě, že jsem je nenapráskala a neříkala jsem ani pravý důvod. Řekla jsem mu, že jsem našla něco jiného. A pan zaměstnavatel se docela tomu divil, ale jak jsem na ně viděla, tak asi něco tušil, protože potom jsem ho viděla, jak se bavil s holkami ze zaměstnání, s mými kolegyněmi, tedy s bývalými kolegyněmi. Asi už to nebyl jediný případ, kdy nějaká nová zaměstnankyně odešla. Pan zaměstnavatel, náš šéf asi věděl, že je to tam takové docela neprofesionální.

Zahrada pro zvířata

8. 12. 2023 Zahrada a dům

Moje maminka říkala, že když byla mladá, že u nich doma na vesnici měli opravdu krásnou a velikou zahradu, protože její tatínek, můj dědeček choval králíky. A tak potřebovali velikou zahradu, kde také děda sekal trávu králíkům a potom také sušil seno. Moje maminka mi říkala, že zahrada byla opravdu tak veliká, že sena na zimu vždycky měli opravdu dostatek, že prý stačil jeden nebo dva měsíce, kdy sekal dědeček s babičkou trávu a maminka jim jako dítě u toho pomáhala a potom prý měli na celou zimu vystaráno. Prý měli tolik sena, že to už stačilo i pro dvacet králíků na celou zimu, takže té trávy a tohle sena musela být opravdu veliká várka.

Také dědeček říkal, že když ještě chodil pracovat na pole, tak tam taky sbíral kukuřici. Tohle měl dědeček všechno povolené. I když mnoho lidí si myslelo, že dědeček to prý dělá potají a že to krade, takže dědeček potom všem ukázal, že má povolení, že si může brát zbytky kukuřice z pole a brát si ji k sobě domů pro zvířata. Ale abych se vrátila zpátky k zahradě. Znám také některé lidi, kteří třeba opravdu mají velikou zahradu, ale vůbec se o zahradu nestarají. To potom vypadá opravdu divně. Mně se tohle nelíbí, proto jsem řekla kamarádce, proč si pořizovala chatu se zahradou, když tam jezdí jenom, tak párkrát za rok.

Ona říkala, že to má jenom rekreačně, jenomže ona vždycky, když přijede na zahradu, tak si poseká jenom kousek zahrady, aby se tam dostala, aby se dostala k chatě a potom, aby tam mohla grilovat nebo se opalovat. Ale zbytek zahrady nechává úplně jako prales, zbytek zahrady je úplně zarostlý, vůbec nechápu, proč kamarádka to takhle má. Já si myslím, že zbytečně vyhodila několik tisíc, protože kdyby si tohle nepořizovala nebo kdyby si koupila jenom nějakou malou chatku s malou zahradou, tak by udělala lépe, ušetřila by peníze a také by určitě její chata a zahrada vypadaly lépe, protože takhle to vůbec neseká. Kamarádce jsem řekla, jestli si nechce třeba pozvat nějakého zahradníka. Nechce. Nebude utrácet.

Školství kdysi a dnes

8. 12. 2023 Vzdělání

Když jsme my chodili do školy, bylo tu mnohé docela jiné než dnes. V něčem lepší, v něčem horší, to podle toho, jak to kdo vnímá.

Na základní škole jsme se neučili povinně angličtinu jako dnes, nýbrž ruštinu. Inu, Sovětský svaz byl oficiálně naším velkým přítelem a my jsme mu tímto museli projevovat vděk. A učili jsme se pochopitelně nejen tuto řeč, kterou většina z nás nikdy v praxi nepoužila a časem ji zase zapomněla, ale třeba i jména ministrů naší vlády. Což prý mělo smysl, protože se tito obměňovali jen velice zřídka, vesměs jen když někdo z nich umřel. Prostě šlo hlavně o ‚nalejvárnu‘ spojenou s notnou dávkou ideologie. Na všech základních školách se povinně učilo totéž, což nám dávalo podobné podmínky před přijímacími zkouškami na střední školy, a současně to bylo sítem, které už v onom útlém věku rozhodovalo o tom, kdo se kam dostane. A kdo na to neměl, byl prostě poslán do zvláštní školy. Žádní asistenti a úlevy.

Na gymnázia a pár dalších elitních škol už se dostaly jen ty vyložené studijní typy. Průměr známek na posledním vysvědčení ze základní školy horší než 1,5 znamenal skoro jistou ztrátu nadějí dostat se na gympl, a aby byla naděje se tam dostat, přijímali rodiče dětí často před přijímacími zkouškami nejrůznější veřejné funkce a tlačili nás do různých soutěží, jen abychom měli lepší profil.

Střední školy pak byly další nalejvárnou, kde mělo jít vše kromě učení stranou. A kdo na to neměl, končil na učilištích, kde se vyučil nějakému řemeslu.

A po maturitě už většina studujících končila. Jenom šest procent Čechoslováků mělo tehdy vysokou školu, a dostat se na ni a zvládnout ji byl většinou hodně velký zápřah. I když se pochopitelně našly i výjimky – přijímací zkoušky třeba na pedagogické fakulty byly sice hustým sítem výběru, ale dostal se na ně každý, kdo je udělal a měl současně to správné pohlaví. Což bylo i mým štěstím, protože kdo ví, zda bych se tam dostal, kdyby nebylo záhodno bojovat proti feminizaci školství.

Prostě to nebylo jako dnes, kdy se dostane kdekdo na kdejakou školu, aniž by se extra snažil. A kdy tedy naše školství produkuje spousty ‚vzdělanců‘, pro které není rozumné uplatnění, zatímco nám chybí vyučení lidé schopní pracovat rukama.

Pro každého je zábava něco jiného

29. 11. 2023 Zábava

Jestliže by bylo vhodné něco přijmout, je to to, že pro každého je zábava něco jiného. Jsou lidé, pro které je zábavou to, když jdou do kina a jsou lidé, pro které je zábavou to, když si jdou zahrát tenis nebo badminton. Každý člověk to má jinak a je více než vhodné to respektovat. Pro některé je dokonce zábavou i to, pokud si jde daný člověk sednou s kávou někde k vodě. Každý to má opravdu jinak. Je více než důležité, aby si člověk našel činnost, při které bude relaxovat, protože relax je přesně to, co každý z nás, a to jednou za čas, potřebuje. Lidé mají pocit, že musejí neustále fungovat jako stroje.

Není tomu tak. Je potřeba, abyste si jednou za čas odpočinuli a to proto, abyste přišli na jiné myšlenky a byli schopni dále fungovat. Jestliže nebudete odpočívat, můžete se jednoho dne potýkat s velkými zdravotními problémy, které bude jen velmi obtížné řešit. Lidé si neuvědomují, že činnosti, které jim pomohou přijít na jiné myšlenky je něco, čemu by se opravdu neměli vyhýbat. Bohužel společnost má tendenci se celé řadě věcí vyhýbat, a to zcela zbytečně. Člověk by si měl najít čas na to, aby si zašel například do kina, zaplavat nebo si jen tak někde posedět s kamarády. Pokud do svého života něco takového zahrnete, uděláte jen dobře.

I vy sami na sobě poznáte, že se budete cítit najednou mnohem lépe, pokud uděláte ve svém životě změnu v podobě nějakého sportu, chození na kávu s přáteli apod. Pro každého je zábava něco jiného. Je ale více než důležité, aby měl každý z nás něco, co mu pomůže na chvíli vypnout hlavu a věnovat se něčemu jinému, než jsou každodenní pracovní povinnosti. Lidstvo by nemělo neustále jen pracovat. Něco takového může vést k vyhoření, které kolikrát není jednoduché překonat. Vyhněte se i vy vyhoření, které je v dnešní době zcela běžnou záležitostí. Chce to jen změnu, která rozhodně bude změnou k lepšímu.