Dříve byly vysoké školy určené opravdu jen těm nejlepším. Nemohlo se tak stát, že by se na vysokou školu dostal někdo, kdo měl už na základní škole horší známky než jedničky a pár dvojek. Při přijímacích zkouškách na vysoké školy se zohledňovalo to, jakých výsledků student střední školy dosahoval. Tento způsob sice vybere opravdu ty nejlepší, ovšem je nespravedlivý v tom, že pokud se někdo chce hlásit například na právnickou fakultu, mohl by mu plány zhatit špatný prospěch v přírodních vědách, které mu nejdou. Zhruba v devadesátých letech se u nás začal rozšiřovat trend vysokoškoláků.

Spousta rodičů toužila doma mít studenta vysoké školy, u některých tato touha došlo tak daleko, že tomu podřídili úplně všechno a bylo nemyslitelné, aby jejich děti chodily třeba na učební obor. To vyústilo v to, že máme spoustu vysokých škol, které ročně produkují stovky až tisíce absolventů, kteří jsou ale v běžném životě takřka nepoužitelní. V těchto případech jde totiž nezřídka o lidi, kteří se na vysokou školu hlásili s opravdu špatným prospěchem. Dříve by se na ni nedostali, v současné době ji bez problému vystudují. Problémů je v českém školství víc než dost.

Velkým problémem je nedostatek míst ve školkách, a takřka neexistují jesle nebo dětské skupiny. Když už se v nějakém městě objeví dětská skupina, většina rodičů si absolutně nemůže dovolit dítě do takového zařízení dávat, protože měsíční docházka stojí klidně i 20 000 Kč. Stát absolutně nepodporuje dětské skupiny ani jesle. Kvalita výuky šla dolů i na základní školách, protože na nich vyučují absolventi pedagogických fakult, kteří šli pedagogickou fakultu studovat jen kvůli tomu, že budou mít poměrně slušnou výplatu a dva měsíce dovolené. Zatím to nevypadá že by problémy chtěl někdo řešit, takže můžeme spíše počítat s tím, že úroveň českého školství se bude i nadále snižovat.